Hodiny plné „zábavy“ a poznávání se s pracovními prostředími dister

Hodiny plné „zábavy“ a poznávání se s pracovními prostředími dister

Tak dnešní a včerejší den jsem strávil asi třemi reinstaly.

Jelikož mě velmi zaujala jednoduchá možnost instalace doplňků pro Gnome Shell skrze Firefox z webu extensions.gnome.org, tak jsem se rozhodl přesedlat na nový dvanáctkový Mint.


Díky nedávným instalacím nebylo ani co zálohovat, tak to bylo vcelku rychlé.


Nový Mint tedy byl a mohl jsem se tedy pustit do zkoušení doplňků díky nové metodě (viz výše).

Překvapivě to bylo velmi rychlé a projevení změn bylo okamžité, případně do řádově sekund. Během těchto  dnů tam i pár doplňků přibylo a věřím, že brzy jich bude velký počet, i když se budou funkcemi a možnostmi pravděpodobně duplikovat.


Takže jsem tímto způsobem už tam doplňky rozšířený Mint ještě doplnil asi o 6 doplňků. V tuto chvíli vše vypadalo v pořádku, bez problému jsem si tedy užíval používání ještě vylepšeného Mintu a to až do restartu.

Po restartu a následném přihlášení na mě párkrát „Shell“ a poté spadl nadobro. Plochu bylo možné používat, ale to by samozřejmě na nic. Ani po dalším restartu nenaběhl, takže to měl na svědomí nejspíše nějaký doplněk.

Nezbylo mi tedy nic jiného než-li najet do fork prostředí MATE , které se má snažit napodobit Gnome 2.xx, ale povedlo se to tak na 3-.
Toto prostředí jsem tedy využil k hledání možností jak z toho ven. Napadlo mě vyzkoušet jiná prostředí a to i KDE, které nemám příliš v lásce. Ale jelikož jsem ho zkoušel naposledy tak asi 2 verze po čtvrté verzi, tak jsem mu dal šanci. Všeho všudy jsem v něm vydržel asi 40 minut než jsem nahodil další v řadě a to LXDE.

To už bylo jiné kafe. Prostředí to bylo rychle, nenáročné a jednoduché, ale připomínalo mi KDE a bylo až moc minimalistické. Ale chtěl jsem si ještě zkusit, tak jsem věnoval zase asi 45 minut prohlídce systému a následně nainstaloval poslední zamýšlené prostředí a to Xfce, kterému jsem předem dával nejvíc šancí a to i díky recenzím na LinuxExpresu.

Hned po přihlášení mi to přišlo jako déjá-vu. Jak kdybych měl před sebou Ubuntu 10.04 se „stařičkým“ dobrým Gnome 2.xx a starý dobrý konfigurovatelný panel. Po tomto pocitu jsem začal zjišťovat jeho možnosti a jsou téměř, né-li stejné či podobné, stejné.
Než jsem se ale pokusil o více úprav, instalací a pod, tak jsem zjistil, že nyní mám „zabordelený“ systém programy jednotlivých prostředí. Jelikož se mi moc nechtělo je jednotlivě dávat pryč, tak jsem zvolil cestu reinstallu na čistokrevné Xubuntu v 64bitové verzi.
Takže po nainstalování jsem se pustil do nastavování, které je, na rozdíl od KDE, velmi podobné Gnome včetně GTK motivů. Takto jsem došel ke skoro totožnému vzhledu jako v případě 10.04 LTS jako před pár dny.

Původní desktop v Ubuntu 10.04.3 LTS s Gnome
Nový desktop v Xubuntu 11.10 s Xfce
Při sestavování tohoto vzhledu jsem použil již známé komponenty. Tudíž jako okenní motiv jsem použil „Shiki-colors-Metacity“, styl vzhledu doplňuje motiv z balíku Equinox „Evolution Midnight“, pro ikony jsem použil „kAwOken“. Celkový dojem z tématu jsem doplnil záměnou Droid fontu za ten Ubunťácký s menší velikostí.
Co se týče mého názoru na jednotlivá prostřední, tak bych je subjektivně rozdělil asi do tří skupin. 
První skupinu by zastupovalo pouze KDE, které je sice dosti nastavitelné, ale bohužel mi nepřirostlo příliš k srdci a asi bych ho doporučil uživatelům, kteří hledají tzv. „windows-like“ prostředí a to jim KDe celkem jednoduše a bez námahy dodá.
Druhou početnější skupinu budou zastupovat obě nová prostředí zahrnující Gnome Shell a Unity. Myslím, že obě prostředí cílí především na začínající či nenáročné uživatele a dělají to dobře a mají dobře našlápnuto. Jen to chce ještě nějaký čas, odhaduji tak rok, aby byla dobrou volbou i pro pokročilejší uživatele za pomoci integrovaných nástrojů pro konfiguraci, která nemusí nic obcházet a budou fungovat out-of-box a pokud možno bez občas riskantních restartů Xserveru. Takže jakmile dospějí, tak budou jistě velmi kvalitní a spolehlivé, ale zatím mi tak nepřijdou. I když je na tom Gnome Shell o dost lépe.
Třetí hlavní skupinou jsou zmiňovaná LXDE a Xfce, která jsou lehkými a nenáročnými prostředími vhodnými pro nespokojené uživatele Unity a Gnome Shellu, kterým se stýská po klasickém Gnome ať už jedním nebo více panely. U LXDE spatřuji naději u slabších strojů a nepříliš náročných uživatelů. Samotné LXDE mě tolik nezaujalo, tak jsem se pustil celkem rychle do druhého ze skupiny. Xfce mě opravdu zaujalo hned při testování ještě v Mintu. A mohu ho rozhodně doporučit minimálně na vyzkoušení. Poskytuje snad i totožné možnosti co Gnome a je po tartu asi o 25% méně náročné než Gnome. Takže kloubí nenáročnost a konfigurovatelnost i díky kompatibilitě GTK témat.
Jistě existují ještě další prostředí, ale zmínil jsem ty nejdůležitější a s velkou pravděpodobností nejpoužívanější.
možná kde koho napadne, proč jsem se na to nevykašlal a nenahodil Win7, které mám ještě k tomu díky MSDNAA studentské licenci zdarma.
Je to prostě proto, že zde mám určitou svobodu ve volbě jak typu distribuce, tak pracovního prostředí a v neposlední řadě mi vyhovuje myšlenka repozitářů. Jednoduchá instalace jedním kliknutím (i když většinou používám terminál) a zajištěné aktualizace valné většiny programů jsou jistě snem nejednoho uživatele Windows.
Takže nakonec již jen několik screenshotů s posledním vzhledem mého desktopu. Pokud jste to vydrželi číst až sem, tak díky i za případný komentář ať tady nebo na Google+. 🙂
Čistá plocha s panely

S terminálem (s částečnou průhledností)

Okno s nastaveními

a nakonec souborový manažer
  • Pokud se ti článek líbil, tak sdílení potěší 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 + 3 =